Prezident republiky ocenil Řádem Bílého lva I. třídy profesora Václava Klause Doporučený

Václav Klaus ve Španělském sále Pražského hradu Václav Klaus ve Španělském sále Pražského hradu snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

Strůjce kapitalismu u nás navzdory tehdejším disidentům, bývalý prezident a premiér ČR Václav Klaus, obdržel od prezidenta republiky Miloše Zemana Řád Bílého lva občanské skupiny I. třídy  za vynikající zásluhy o stát v oblasti politiky. A protože se bakalovská média pokoušejí jeho zásluhy snižovat, dovoluji si připomenout, o jaké zásluhy jde. Především o to, že bez Václav Klause bychom nežili v kapitalismu, ale v jakémsi třetocestním socialismu s lidskou tváří, o němž snili prohavlovští disidenti. V socialismu, který je podle nobelovského rakouského ekonoma Fridricha Von Hayeka pro každou zem cestou do otroctví. Klausova ekonomická reforma nastartovala naopak zásadní transformaci naší státem direktivně řízené ekonomiky do moderní ekonomiky s tržním hospodářstvím a směnitelnou měnou. Zavedení směnitelné měny bylo  nejriskantnějším a nejdůležitějším bodem celého polistopadového vývoje, ke kterému pod Klausovým velením došlo 1. ledna 1991 a za jeho odvahu mu ocenění právem patří. Protože od té doby uplynulo již přes čtvrt století a mnozí lidé berou toto vše za samozřejmé, dovoluji si připomenout, co to tehdy obnášelo za odvahu a odpovědnost, kterou na sebe profesor Klaus vzal a navíc, jak obtížná byla tehdy nejen u nás, ale především v okolním světě hospodářská situace. 

Od 10. prosince 1989 stál v čele vlády  Marian Čalfa, v jehož vládě byl Václav Klaus poměrně neznámým ministrem financí. A i když byl premiér bývalý kovaný komunista, i on si, stejně jako Václav Klaus, přál převést komunistický systém nikoli na třetí cestu k socialismu mířící do třetího světa, ale na moderní hospodářský systém založený na tržním hospodářství a soukromém podnikání. Oba pánové věděli, že to je především obrovský ekonomický úkol, který musejí navíc provést velice rychle, aby lidé neztratili prvotní nadšení z pádu komunismu při následném utahování opasků, které každá taková změna zpočátku může provázet.  Kromě ideologických cílů bylo navíc nutno  okamžitě vyřešit i mnoho dalších praktických otázek jako zásobování ropou, protože právě v té době byla světová ropná krize. Naše ekonomika čelila vnějším šokům z rozpadu RVHP a NDR a propadu vývozu do zaniklého SSSR a východního Německa. Bylo proto nutné rychle zlepšit přístup na západní trhy, kam za komunismu mohly exportovat jen komunistické podniky zahraničního obchodu. Občané začali do toho všeho uplatňovat restituční nároky s odůvodněním, že jsou nejpřirozenější formou privatizace. A k dovršení všeho nastaly silné emancipační tendence Slováků, kteří chtěli trvale rozdělit ekonomickou působnost a federální rozpočet chtěli tvořit z rozpočtů republik.

A přesto již v dubnu 1990 byla provedena změna ústavy v tom smyslu, že byly zrovnoprávněny všechny formy vlastnictví, přičemž stát si ponechal jen přírodní zdroje a možnost vyvlastňování ve veřejném zájmu, ovšem výhradně se soudním přezkumem. Vznikl nový zákon o akciových společnostech, byla zavedena nová důchodová daň a daň z obratu. Zemědělská družstva začala fungovat na principu dobrovolnosti. To vše potlačovalo direktivní prvky bývalého řízení. 

Aby bylo možno všechno co vláda  uzákonila uvést  do praxe, bylo nutné provést nejriskantnější a nejdůležitější bod celého polistopadového vývoje, liberalizaci cen.  V případě jejího neúspěchu by se nastartovaný proces nástupu kapitalismu mohl zvrátit, protože by nemohly být provedeny následné kroky jako liberalizace zahraničního obchodu, privatizace, prodej podniků do zahraničních rukou a další reformy, které byly nutné k přechodu od komunismu ke kapitalismu. 

V čele tehdejší  vládních reformátorů, kteří se pustili do této zásadní ekonomické transformace naší ekonomiky stál federální ministr financí  Václav Klaus, pod jehož velením byl  tento krok  1. ledna 1991  proveden

Na základě toho mohla být 1.ledna 1991 nastartována nesmírná a neopakovatelná změna, kdy se z teoretických úvah a snů o životě ve svobodné a normální kapitalistické společnosti promítlo vše do konkrétního života lidí. Klausova úspěšná liberalizace cen umožnila udělat skok z komunismu přímo do kapitalismu.

Byly tak spuštěny změny, které se dotkly a dodnes dotýkají, aniž si to uvědomujeme, života nás všech. Ceny byly stanoveny na základě nabídky a poptávky, nikoliv na základě diktátu Cenového úřadu. V tento den nastala skutečná a doufejme nevratná změna v našem ekonomickém systému.

K vykonání těchto požadavků muselo být okamžitě vypracováno dalších 8 nových zákonů - Zákon o malé privatizaci, Živnostenský zákon, Devizový zákon, Zákon o dluhopisech, Zákon o dani z příjmu, Zákon o přepočtu deviz, Zákon o státním rozpočtu (který měl neuvěřitelný přebytek 5-6 mld.) a 26. února 1991 byl předložen zákon o velké privatizaci, který se jmenoval "Zákon o převodu majetku státu na jiné osoby“. Vše toto nakonec vláda zvládla.

 Marian Čalfa na tuto nelehkou dobu  zavzpomínal kdysi v našem listu slovy: „Domluvili jsme se, že nebudeme volit třetí cesty, ale vytvoříme podmínky pro vznik volného trhu a klíčovým problémem bylo zrovnoprávnění všech forem vlastnictví. Ekonomický program musel proto získat ucelenější a konkrétnější strategii, aby nevznikl chaos. Díky ekonomickému týmu pracujícímu s buldočí úporností to Klaus realizoval a  stali jsme se stabilní demokracií, v níž je zaveden funkční trh. Jsem pevně přesvědčen, že základy přestavby se ukázaly být pevné a správné a že jsem odevzdal základ nového systému.," 

Dnes se toto vše může zdát, zejména mladé generaci, nepochopitelné, ale nesmíme zapomínat na historický kontext, ve kterém vše probíhalo. Do roku 1990 se slovo "kapitalismus" stále nemohlo oficiálně vyslovovat. To, že je začátkem roku 1990 vyslovil jako první v televizním projevu Václav Klaus, bylo od něj velice troufalé, neboť to vzbudilo nesmírnou nevoli u zastánců tzv. "socialistických třetích cest", které nás měly dovést nikoliv ke kapitalismu, ale k dalšímu totalitárnímu „socialismu s lidskou tváří“. Jakoby takovou mohl někdy socialismus mít! Václav Klaus na štěstí pro náš národ toto slovo vyslovil, protože nikdy nepřevzal falešné klišé hlásané těmito tehdejšími zdánlivě pravicovými politiky. Klišé, že prý lidé nejsou na změnu připraveni a že potřebují léta jakéhosi školení, jak se mají v novém státním zřízení chovat. Jestli bylo revolucí říci slovo kapitalismus, tak slova "privatizace“ „liberalizace zahraničního obchodu“ a"prodej podniků do zahraničních rukou" byla revolucí mnohonásobnou.

Na toto vše se zapomíná a Klausovi nepřátelé na něj navíc nabalují řadu nepravd. Proto pokládám u příležitosti jeho ocenění prezidentem republiky za potřebné připomenout, co všechno musel udělat pro prosazení své ekonomické reformy, a zdůraznit, že největšími nepřáteli Klausovy ekonomické reformy byli tehdy nejvlivnější disidentští politici z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem, jakož i reformní komunisté v čele se Zemanem, Komárkem, Jičínským, Vlasákem, Grégrem a Vrbou. A pozor, nebyli to žádní outsideři, ale lidé patřící do jedné ze dvou tehdy nesmírně vlivných skupin – reformních komunistů 60. let v čele s Milošem Zemanem a skupiny disidentů v čele s Václavem Havlem a konče hnutím Obroda. (podrobně viz např. článek ve Fragmentech „PRAVICOVÍ“ DISIDENTI BOJOVALI PROTI NASTOLENÍ KAPITALISMU U NÁS, PROTI ZAVEDENÍ KLAUSOVY EKONOMICKÉ REFORMY ")

 Díky těmto lidem, kteří nezbytné systémové změny nechtěli, byla zasedání vlády při prosazování Klausovy ekonomické reformy neuvěřitelně dramatická a její prosazení ve vládě a po té v parlamentu bylo o prsa, o dva hlasy. Odpůrci liberalizace cen tehdy namítali, že podniky zneužijí monopolního postavení, které v té době ještě měly, a velmi zdraží tehdy tak četné nedostatkové zboží. Navrhovali proto nejdříve odmonopolizovat podniky a pak teprve liberalizovat ceny. Valtr Komárek varoval, že konvertibilita koruny nemůže nastat bez kvalitního zboží, které nemáme... Pro mnohé čtenáře bude proto možná velkým překvapením zjištění, že nebýt tehdejšího předsedy federální vlády Mariana Čalfy a komunistického ministra obrany Miroslava Vacka, tak se Klausova ekonomická reforma díky těmto levicově cítícím disidentům nekonala a místo v kapitalismu bychom nyní žili dál v totalitárním socialismu, kterému by se marně tito utopisté snažili namalovat lidskou tvář.  

Lidé z OH, z ČSSD a ze slovenského KDH se s Klausem doslova rvali a nešlo o souboje ledajaké. Na to si kdysi do našeho listu zavzpomínal tehdejší náměstek ministra financí Ivan Kočárník: "Klaus mne bral sebou na všechna jednání vlády, když se projednávala ekonomická reformní strategie, proto vím, jak dramatická tato jednání byla, a bál jsem se, že mu jeho strategie jen tak neprojde. Ti, kteří nestudovali tržní ekonomiku, na nás pohlíželi jako na lidi, kteří se snad zbláznili. Chtěli jen plánované ceny a o liberálních nic nevěděli. Když Čalfa navrhl 8. 11. 1990 o naší strategii hlasovat, dopadlo to v její neprospěch. Zavládlo hrobové ticho a do toho vybuchl Klaus: ,To neplatí, protože ministr obrany nemá co hlasovat o ekonomické reformě, neboť jí nerozumí.‘ Nastala vřava a nakonec bylo rozhodnuto, ať opozice tedy předloží reformu svou. Při druhém hlasování bylo zjištěno, že opozice z 85 % opsala Klausův návrh, přičemž zbytek byl nejasný, a nakonec vláda schválila reformu naší. Ještě ale nebylo zdaleka vyhráno, neboť reformu musel schválit Parlament a v rozpočtovém výboru byli Zeman s Wagnerem tvrdě protiZeman se rozčílil a křičel na Klause: ,Když my se usneseme na tom, že se budeme koupat v šampaňském, musíte jako ministr financí na to dát peníze!‘ Klaus na to odsekl: ,Dobře, ale berte na vědomí, že řeknu všem médiím, že se Zeman za státní peníze chce koupat v šampaňském!‘ Nakonec Parlament vše Klausovi schválil a mohli jsme spustit cenovou liberalizaci. Před jejím spuštěním jsme se samozřejmě všichni báli.Pamatuji se, jak se mne na Silvestra 31.12.1990 v Krkonoších, kde jsme všichni čekali na ráno po něm, kdy měla být spuštěna,  ptal Čalfa: ,A co myslíš, dopadne to dobře?‘ Nakonec to dobře dopadlo a jen málo věcí bych udělal po letech jinak." 

I Václav Klaus po letech přiznal, že si byl dobře vědom obrovského rizika, které na sebe vzal: "V žádné jiné chvíli nebyl důvod, abych z ekonomického hlediska nespal a čekal, co se stane zítřejší den. Věděli jsme, že ekonomiku a s ní spojené životy miliónů lidí nesmíme ohrozit a destabilizovat, že proto musíme minimalizovat inflaci a s ní vždy spojený chaos. Klíčem k minimalizaci transformačních ztrát či nákladů byla opatrná rozpočtová politika, zejména přebytkový rozpočet na rok 1990 a stejně opatrně koncipovaná měnová politika. To umožnilo vyhnout se rizikům plynoucím z liberalizace cen a zahraničního obchodu, z roztočení cenových či cenovo-mzdových a kursových či kursovo-cenových spirál, které mohly vyvolat nebezpečnou dynamiku klíčových ekonomických veličin. Dá se říci, že jsme se jim vyhnuli, i když jsme, zejména při hledání správné míry devalvace koruny v konci prosince 1990, pár nocí nespali." 

"Zatímco Klaus nespal kvůli uvolněným cenám, já nespal z obavy, zda systém následné privatizace bude konvergovat. Nechtěl jsem se dožít 30 privatizačních kol ukončovaných Zemanem. Scénář ekonomické reformy jsme měli k disposici 3.9.1990 a 26. 2. 1991 byl k disposici zákon o velké privatizaci. Předkolo nastalo 17.2 - 26.4. 1992 a 18.5.-30.6.1992 nastalo první kolo kuponové privatizace. Vše jsme nakonec zvládli," usmíval se po letech  jeden z jejích tvůrců Dušan Tříska. 

"Scénář Klausovy ekonomické reformy"  obsahoval více bodů, než pouhou liberalizaci cen. I když bez ní by nemohly být tyto další kroky odstartovány. Šlo o liberalizaci zahraničního obchodu, otevření vstupu na trh pro soukromé a zahraniční subjekty, privatizaci státních podniků a ekonomickou deregulaci. Jakkoli se to dnes zdá už téměř neuvěřitelné, o každou větu tohoto scénáře byl sváděn tuhý boj, i když všechny tyto věci jsou pro nás dnes, chvála Bohu, naprostými samozřejmostmi. Aktéři reformy navíc věděli, že musejí jednat rychle, dokud polistopadová euforie dává prostor k nepopulárním a nikoli bezbolestným krokům. Směnitelnost koruny a tvrdá rozpočtová politika vedly totiž k přechodné devalvaci dolaru ze 14 na 28 Kč, inflace sice nestoupla na předpokládaných 55 %, ale „pouze“ na 30 %, ale i tento index museli velmi rychle snížit. Do roka se jim to povedlo a mohli s klidem říci, že tržní ekonomika je u nás nastartována.  

Je také dobré si uvědomit, že provedení liberalizace cen nebylo snadné ani po stránce technické. Tehdejší zaměstnanci ministerstva financí byli totiž zvyklí po celý život pracovat s pevně stanovenými státními cenami a nedovedli si vůbec představit, jak uhlídají chaos s cenami tržními, kdy každý výrobce řekne kupujícímu, jakou cenu požadujeTehdejší náměstkyně ministra financí Jana Fürstová našemu listu přiznala, jak bylo pro ni šokující ze dne na den začít plnit tyto nové úkoly. Jak tehdy nechápala tolik známou Klausovu větu: "Liberalizace cen je aspikem, který cenám dovoluje pohyb správným směrem." Spolu s náměstkem ministra financí pro ceny Vladimírem Rudlovčákem a ředitelem odboru maloobchodních cen ministerstva financí Emanuelem Šípem nakonec technicky zpracovali liberalizaci cen doprovázenou nutnou osvětou pro veřejnost. Šíp, který přišel na ministerstvo z České plánovací komise, vzpomínal kdysi, že mu zámek v Kolodějích, kde toto technické zajištění probíhalo, připomínal ultramoderní kosmické středisko v Houstonu a současně historickou tiskárnu Guttenberga. Všechny ceny měly být sjednocovány výhradně dohodou mezi kupujícími a prodávajícími a přitom tam pobíhali lidé s myšlením České plánovací komise. Každá nově vzniklá cena byla zasílána do vojenské tiskárny a pak zpět.

Klausova ekonomická reforma sice dopadla dobře, ale opětovně zdůrazňuji, že bychom neměli nikdy zapomenout, že nejen reformní komunisté 60. let v čele se Zemanem, ale i disidenti z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, které většina národa dosud mylně pokládá za protikomunistické bojovníky, nechtěli kapitalismus, ale svět měla podle nich řídit skupina vyvolených, do níž by patřili oni sami spolu pravděpodobně s Rolling Stones a podobnou bohémou. Politické strany byly podle nich jen „pro straníky“, tedy pro méně inteligentní a méně tvůrčí jedince. Trh s jeho neviditelnou rukou považovali za nedůstojné a nevznešené „hokynářství“ a ne za úžasný nikdy nepřekonaný mechanismus koordinace lidských aktivit a nepostradatelný předpoklad demokracie. Vadilo jim, že ho nemohou ovlivňovat. Alternativou komunismu nebyl pro tyto lidi kapitalismus, ale různé utopické třetí cesty založené na odmítání smysluplnosti politických stran, na obhajobě tzv. nepolitické politiky a na apriorním nároku elit na výjimečné postavení v zemi, neboli odmítání demokracie. Byl to nový kolektivismus, kterému trefně říká profesor  Klaus postdemokracie. Padaly návrhy na zrušení nejen nenáviděné Varšavské smlouvy, ale i NATO, což ukazovalo na idealistickou nikoli reálnou politickou koncepci zahraniční politiky. V ekonomice prohloubení perestrojky, nevíru v trh, a naopak víru v osvícené ekonomické centrum, které bude s propiskou v ruce a s populárními manažerskými brožurkami „Jak řídit ekonomiku“ u nás všechno moudře organizovat. Jedině skupina politiků kolem Klause se nebála tehdy říci, že cílem reformy je kapitalismus a parlamentní demokracie 

 Dnes se krok reformátorů zdá samozřejmostí. Rychlá liberalizace cen byla úspěšným krokem. Postupná liberalizace cen navrhovaná jeho odpůrci by znamenala větší rozpočtové schodky a růst úvěrů. "Protože demonopolizace českých firem nešla provést bez privatizace, bylo nutné vystavit velké státní firmy dovozní konkurenci. Nebylo možné čekat na politické schválení scénáře. Rychlá privatizace potom završila restauraci kapitalismu v ČR," zavzpomínal Karel Dyba, kterému jako tehdejšímu ministru hospodářství nelze upřít velký podíl na úspěchu reforem, protože bez otevření naší ekonomiky světu by nemohl být nastartován její růst. Po otevření se naší ekonomiky světu, mohla následovat privatizace státních podniků

 

Konec roku 1992 znamenal ale konec federace. Na první vlnu kuponové privatizace měli proto její aktéři šibeničních 6,5 měsíců. Za tuto chvilku museli prodat 1491 podniků, což byl nepochybně světový rekord. Když si uvědomíme, jak dlouho trvalo vládě v roce 2006 prodat jeden Unipetrol, tak při tomto tempu by se podniky prodávaly do konce dalšího století. Pikantní na tom také bylo, že na kuponovou privatizaci použili Lerner-Angeho model, který ve třicátých letech navrhli architekti reálného socialismu Abba Lerner a Oscar Ange k podpoře centrálního plánování. Asi by se divili, že jejich model byl nyní použit na nejagresivnější útok proti socialismu.

 

Buldočí ekonomický tým profesora Klause, který jeho reformu uvedl v život

A co je nejvíc neuvěřitelné, že tuto obrovskou změnu provedla tak malá skupinka lidí: Vladimír Rudlovčák, Dušan Tříska, Ivan Kočárník a Jana Fürstová, Emanuel Šíp, Karel Dyba a samozřejmě hnací síla celého procesu Václav Klaus. A nelze opomenout, že Marián Čalfa se spolu s Václavem Klausem zasadil se o jejich prosazení. Je vidět, co dokáže přesvědčení několika inteligentních lidí o správnosti svých záměrů a jejich vnitřní odvaha. Protože k tak obrovskému a riskantnímu úkolu je potřeba zatracené odvahy. A za tu jim patří nejen náš obdiv, ale především dík, že můžeme žít díky tomuto jejich hrdinského počinu ve svobodné kapitalistické zemi.

Kéž by s podobným nasazením pracovala současná vláda.

Strůjce kapitalismu u nás prezident Václav Klaus

Profesoru Klausovi nezbývá než za srdce pogratulovat ke včerejšímu nejvyššímu státnímu ocenění, které si právem zasloužil už dávno.

 
snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty 
Zveřejněno v POLITIKA

Nejnovější od IVANA HASLINGEROVÁ

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Odebírejte Fragmenty

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %