Augusto Pinochet - hrdinská postava bez zarudlých levičáckých brýlí Doporučený

  • pátek, říj 18 2019
  • Napsal(a)  RADOMÍR MALÝ
Den zničení New Yorských Dvojčat - 11. září není jen dnem počátku konce naší civilizace. Tentýž den, roku 1973, došlo též k vojenskému převratu v Chile. Zatímco za totality všichni antikomunisté drželi generálu Pinochetovi palce v boji proti tamním bolševikům, dnes je tento bezpochyby velký muž většinou našich médií označován za zločince. Podívejme se proto na tuto hrdinskou i tragickou postavu bez zarudlých levičáckých brýlí. Zesnulému generálovi Augusto Pinochetovi, bývalému prezidentovi Chile je po 11. září 1973 dávána vina na vraždách několika tisíc lidí. Pinochet stál tenkrát v čele vojenské junty, která svrhla prokomunistickou vládu prezidenta Salvadora Allendeho. Generálova osobnost dodnes rozděluje nejen Chilany, ale vůbec světovou veřejnost včetně katolíků. Jedni v něm vidí hrdinu, který zachránil zemi před komunismem, jiní ho považují za sprostého vraha a zločince. Jaká je vlastně pravda? To nás zajímá i jako věřící katolíky — a to jak z důvodů morálních, tak i proto, poněvadž část tehdejší katolické hierarchie v Chile byla obviňována z podpory Pinochetova režimu.

 Co se dělo v letech 1970-1973 v Chile 

pinochet.jpg (61,617 kiB)

Nejprve je třeba analyzovat komunistickou diktaturu pod vedením Allendeho.

Tento marxista a osobní přítel kubánského komunistického diktátora Castra stál v čele země v letech 1970–73. Zvítězil díky tomu, že volební výsledky byly zfalšovány, což přiznává i Pinochetův odpůrce Jiří Chalupa ve svých Dějinách Argentiny, Uruguaye a Chile. V jeho knize se lze také dočíst, jak do země proudili kubánští „poradci“, ve skutečnosti tajní agenti, aby v Chile uspíšili zavedení komunistické diktatury pod vedením Allendeho a generálního tajemníka chilských komunistů Luise Corvalána. Pod taktovkou kubánských „poradců“ řádily v zemi levičácké teroristické bandy, které přepadaly banky a obchody, kradly a vraždily za blahosklonného přihlížení policie. Toto zastrašování obyvatelstva mělo zajistit, aby komunistický puč v Chile proběhl v klidu a bez odporu.

Zároveň Allende tvrdohlavě prováděl v ekonomice socialistické experimenty neustálého „znárodňování“ a byrokratické likvidace svobodného trhu, což vyvolalo v zemi hlad. Když ženy, matky rodin, vyšly ze zoufalství do ulic s prázdnými hrnci v rukou jakožto symbolickým vyjádřením, že jejich děti nemají co jíst, marxistické teroristické skupiny je napadly, některé zabily, jiné vážně zranily.

Podobně se dělo, když později vyhlásili „hladovou“ stávku chilští autodopravci a také část horníků. Země opravdu byla postižena hladomorem, v odlehlejších provinciích se již objevily případy smrti hladem, neboť obchody zely úplnou prázdnotou a rozmohl se černý trh, na němž stály základní potraviny tak horentní sumy, že si je prostý člověk nemohl koupit.

Pokračování marxistického hokuspokusu prezidenta Allendeho by během dvou let způsobilo smrt hladem statisíců lidí, nehledě ke krvavému teroru, který by nepochybně nastal po definitivním zavedení marxistické diktatury a likvidaci demokratické opozice. Tento scénář uplatňovali bolševici všude, kde přišli k moci, proč by Chile mělo být výjimkou?

Vojenský puč jako pomoc v pravou chvíli

Za těchto podmínek přišel vojenský puč generálů Leigha a Pinocheta 11. září 1973 jako pomoc v pravou chvíli. Armáda byla jedinou institucí, kterou se socialistům a komunistům ještě nepodařilo ovládnout. Allende zahynul při ostřelování prezidentského paláce a dodnes není jasné, jestli si sám vzal život, nebo jej zasáhla střela vojáků. Bolševický pokus o převrat v Chile ztroskotal.

Otázka ale zní, jestli lze ospravedlnit oněch nejméně 3 tisíce povražděných, z nichž někteří dokonce zmizeli beze stopy? Odpověď z katolického hlediska je jasná: Nelze. Účel nikdy nemůže posvěcovat prostředky, nota bene je těžko představitelné, že všichni tito mrtví byli komunistickými zločinci. Zcela jistě nutno tyto vraždy lidí bez soudu kategoricky pranýřovat právě tak jako mučení, jehož se dopouštěli stoupenci vojenské junty na fotbalovém stadionu v chilském hlavním městě Santiagu. To všechno jsou skutečnosti, které katolický křesťan nikdy nesmí schvalovat, a naopak je musí co nejrozhodněji odsoudit.

Může však za to Pinochet?

Pokud mne někdo obviní z naivity a namítne, že to je totéž jako se tázat, jestli za gulagy ruských bolševiků může Lenin nebo za nacistické koncentráky Hitler, tak odpovídám, že zde existuje principiální rozdíl. Již před 11. zářím se rozhodli mnozí Chilané bránit před terorem levičáckých guerill a vytvářeli vlastní antikomunistické oddíly domobrany, které na rudý teror odpovídaly bílým. Po vojenském převratu 11. září, kdy situace byla ještě nestabilizovaná a těžko kontrolovatelná, právě tyto bojůvky se rozhodly vypořádat s levičáky a to jak skutečnými, tak domnělými. Nejednalo se o vojenské oddíly, podřízené generálu Pinochetovi, nýbrž o skupiny ozbrojené milice, které nepodléhaly vojenské juntě, ta nad nimi neměla nejmenší pravomoc.

I když odpor marxistů byl relativně slabý, neboť komunistické vedení pochopilo prohru boje o moc, přece jen trvalo více než měsíc, než se situace aspoň trochu konsolidovala a Pinochet měl zemi plně pod kontrolou. Koncem října přikázal rozpustit všechny ozbrojené oddíly chilských antikomunistů a vydal zákaz jakýchkoliv svévolných poprav bez soudů.

Svobodné volby

Jistě, bylo vyhlášeno stanné právo a začaly fungovat vojenské soudy, které vynesly též řadu rozsudků smrti, avšak vždy za prokázanou teroristickou nebo sabotážní činnost. Aby Pinochet zemi stabilizoval, musel zpočátku vládnout diktátorsky a tvrdou rukou. Úměrně s tím, jak se poměry konsolidovaly, vojenský režim v represích polevoval, až r. 1990 Pinochet dobrovolně abdikoval a vyhlásil svobodné volby.

Za vlády Pinocheta nejenže ustal hladomor, ale Chile se ekonomicky povzneslo mezi nejvyspělejší latinskoamerické země.

Krom toho tvrdost Pinochetova režimu záměrně zveličovala komunistická a socialistická propaganda. Roku 1976 chilská vláda propustila z vězení generálního tajemníka komunistické strany Corvalána a povolila mu vycestovat do zahraničí. Z toho, co sám sdělil médiím, vůbec nevyplývá, že se měl v pinochetovském vězení špatně. Četl, chodil na procházky, stravu měl dostačující, ani slovo nepadlo o mučení. Přitom šlo o muže, který měl velkou politickou zodpovědnost za stav země před 11. zářím. Corvalánovo vězení bylo absolutně nesrovnatelné s poměry kupříkladu našich věznic a pracovních táborů pro politické vězně v 50. letech.

Pinochetovi by se mělo dostat veřejného projevu díků

Pinochetovi by se spíše mělo dostat veřejného projevu díků a ne jej obviňovat. Má obrovskou zásluhu, že statisíce Chilanů nezemřely hladem a země se nestala obětí bolševického teroru. Případy tisíců bez soudu popravených a umučených jistě hájit nelze, ale — nehledě k tomu, že Pinocheta osobně lze z toho vinit těžko — proč nikdo nepoukáže na oběti řádění levičáckých band před datem 11. září a do jisté míry ještě i po něm? Proč si nikdo nedal práci, aby toto vyčíslil? V zájmu pravdy by to bylo nanejvýš nutné. Pinochetův režim byl typickou vojenskou diktaturou, která bývala v latinskoamerických státech obvykle instalována tehdy, když se země dostaly do nestabilní situace.

Vojenské vlády, na rozdíl od komunistických či jiných totalitních režimů, nejsou však podbarveny ideologicky, jde jim jen a pouze o to, aby byl „pořádek“, ostatní je nezajímá. Proto nechtějí poručníkovat ve školství či kultuře, pokud tyto rezorty nejsou semeništěm politické opozice, rovněž tak se nesnaží reglementovat soukromý život občanů. Přesně toto bylo charakteristické i pro Pinochetovu Chile.

Náboženská svoboda

Za Pinochetova režimu vládla v zemi naprostá náboženská svoboda, nikdo nebyl pro své světonázorové přesvědčení pronásledován. Pinochet sám byl vlažným katolíkem, který však ctil křesťanské dědictví své země a kulturu z něho vzešlou, ale krom velkých svátků a státních ceremonií, spojených s církevními slavnostmi, na bohoslužby nechodil. Jeho vztah ke Katolické církvi byl velmi rezervovaný, čemuž napomohl mimo jiné též postoj primasa, kardinála Silvy Henriqueze, jenž nenalezl téměř jediné slovo odsouzení Allendeho prokomunistického režimu, zato však nešetřil ostrou kritikou Pinochetovy diktatury.

Chilský episkopát se rozdělil na dva tábory. Část biskupů v čele s kardinálem Henriquezem se postavila proti Pinochetovi, jiná část, šlo zejména o biskupy z jihu země, podporovala vojenskou juntu. Pinochet také zakázal potraty, povolené za Allendeho vlády a umožnil je pouze v případě ohrožení života matky. Po obnovení demokracie zakázal chilský parlament potraty i z tohoto důvodu, což platí v této andské zemi dodnes. Vojenská junta rovněž uvalila přísné tresty za šíření pornografie.

Pinocheta je třeba hodnotit kladně

Co tedy říci závěrem? Pinochet jistě nebyl světec a jeho politika snese mnohou kritiku. Jeho režim byl vojenskou diktaturou, která si vždycky počíná represivně. Ke cti tohoto muže budiž však řečeno, že neukládal svým občanům více tvrdých opatření, než bylo bezpodmínečně nutné v zájmu záchrany země před komunismem. Tohoto cíle se nakonec podařilo dosáhnout.

Proto je třeba, posuzováno komplexně, hodnotit Pinocheta kladně a ne jej hnát před soud.

Jestliže za jeho vlády došlo, byť bez jeho viny, jak jsem výše analyzoval, k vraždám a mučení tisíců, tak je to jistě odsouzeníhodné, ale nijak to nebrání konstatování, že právo a spravedlnost byly tenkrát na straně Pinochetově a nikoli na straně Allendeho. Ve válce a v krizových situacích, jak ukazují nesčetné případy v historii, se velmi často dopouští neomluvitelných krutostí i ta strana, která je v právu, což je třeba samozřejmě odsoudit. Nikdy ale  nelze obrátit znaménka a vydávat obránce za útočníka a agresora za nevinnou oběť. Přesně toto platí i v případě Pinocheta a vojenské junty v Chile let 1973–90.

vyšlo na serveru Pravý prostor

Zveřejněno v SVĚT

Související položky (podle značky)

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Právě přítomno: 519 hostů a žádný člen

Odebírejte Fragmenty

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %